Organizace Respondeo vznikla už před dvaceti lety – tehdy jako Občanská poradna Nymburk. Na občanské poradenství se postupně nabalovaly další služby jako pomoc obětem domácího násilí, pomoc obětem trestných činů, ale i psychoterapeutická pomoc lidem, kteří nezvládají své agresivní chování. Rozšiřovalo se také pole působnosti – z původního Nymburka dnes Respondeo působí v celé východní a částečně i severní části Středních Čech. Sociální pracovníci rovněž docházejí do rodin s dětmi, které se ocitly v tíživé životní situaci, a pomáhají jim postavit se znovu na vlastní nohy. U samého zrodu organizace stála přesně před dvaceti lety Veronika Pačesová, bývalá ředitelka a dnes metodička Respondea.

 

Vaše první kancelář v roce 2003 prý sídlila v hereckých šatnách v divadle. Jak to celé začalo?

Dostudovala jsem vyšší odbornou školu v Jihlavě a rok jsem pracovala v občanské poradně. Věděla jsem, že se budu stěhovat do Čelákovic, a chtěla jsem si založit organizaci, ve které budu moct pracovat. A protože jsem znala občanskou poradnu, napadlo mě, že bych mohla něco takového založit v Nymburce, kde nic podobného doposud nebylo. Oslovila jsem pana Kellera, který tam provozoval sdružení na ochranu spotřebitelů, protože se mi zdálo, že bychom to mohli nějak propojit. Domluvila jsem se s ním a několika dalšími lidmi, aby mi pomohli založit občanské sdružení, a poptávali jsme nějaké prostory v majetku města. To nám nabídlo ony slavné herecké šatny, ve kterých se herci scházeli jen občas, a zbytek doby bývaly nevyužité. Vždycky, když jsem odcházela, musela jsem uklidit do skříně naše nástěnky s nápisem Občanská poradna Nymburk. Občanské poradenství jsem zpočátku poskytovala sama, prvního zaměstnance Vendulu Zajíčkovu jsem vzala v roce 2005.

Jaké typy dotazů jste tehdy dostávali?

Pamatuju se, že se většina dotazů týkala mezilidského soužití, sousedských vztahů, potíží mezi nájemcem a majitelem, problémů mezi sousedy typu: Jablka ze sousedovy jabloně padají na moji stranu, co s tím mám dělat? Můžu mu ty větve uříznout?

Zároveň, když vznikne v nějakém městě nová služba (to potvrzují lidé ze všech organizací), tak klienti, kteří již hledali pomoc na mnoha místech, zkusí zase někoho dalšího – nového. Zpočátku tedy přicházelo dost lidí, kteří měli neřešitelné potíže, ale přišli se vlastně ujistit, zda to, co už jinde slyšeli, je pravda, nebo zda se neobjevila nějaká nová cesta.

Takže na začátku bylo občanské poradenství, které nyní v Respondeu vede Hedvika Stuchlíková, nebo ještě něco?

Na začátku byla jen občanská poradna – to jsem znala, měla jsem s prací v občanské poradně zkušenosti, dávalo mi to smysl a bylo to poměrně široké spektrum činností a dotazů. Postupně se ukazovalo, že k nám často přicházejí řešit své problémy oběti domácího násilí – popisují nám, co doma prožívají a jak je to pro ně těžké. Bylo potřeba s nimi pracovat dlouhodobě a komplexněji, vstoupit do jednání s policií, se soudem a dalšími orgány, takže míra spolupráce s dalšími institucemi začala být větší. Proto jsme se v roce 2007 rozhodli, že zaregistrujeme intervenční centrum, tehdy centrum pro pomoc obětem – oddělili jsme tedy občanskou poradnu od pomoci obětem domácího násilí a trestné činnosti.

Pomoc obětem domácího násilí

A centra pro pomoc obětem tedy vznikla v Kolíně, Brandýse a Milovicích?

Objevila se výzva, že lze z evropských dotací zakládat nová poradenská centra pro oběti trestných činů a domácího násilí. Napsali jsme tedy velký projekt ve spolupráci s občanskou proradnou v Berouně, uspěli jsme a následně vznikla tři centra v západní části Středočeského kraje a my jsme založili tři ve východní části kraje. Nabrali jsme tedy další zaměstnance a časem se oddělilo intervenční centrum jako nová sociální služba, které pracuje čistě s obětmi domácího násilí, od centra na pomoc obětem trestné činnosti.

Začali jste spolupracovat i s dalšími institucemi. Šlo to hladce?

Hodně to záviselo na lidech a na naší kapacitě všechno si to oběhat. Kdybych dneska budovala neziskovku, víc bych psala maily a víc telefonovala. Já jsem tehdy všechny úřady obcházela a představovala se osobně – někteří pracovníci reagovali pozitivně a těšili se na spolupráci, pak tu ale byly rezervovanější reakce a se spoluprací váhali. Postupně jsme začali chodit do různých pracovních skupin, začali spolupracovat s policií, sociálkou a přidávaly se další instituce.

Postupně jste pronikali se svými službami do dalších měst. Oslovovaly vás samy radnice nebo jste za nimi chodili s nabídkami?

Bylo to takové živelné, my jsme byli nadšení naší službou a všude jsme o ní mluvili, takže jsme vždy na nějaké schůzce představili službu a třeba tam zrovna seděl někdo z komise pro sociální věci a řekl: „My tu chceme také občanskou poradnu, když ji má Nymburk!“ A třeba už za dva měsíce bylo vše zprocesované a vznikla pobočka. Podobně to bylo vlastně ve všech městech, naprosto živelné spojené s hromadou nadšených lidí.

Už jste tedy měli občanskou poradnu, pracovali jste s oběťmi, kdy a proč jste se rozhodli pro název Respondeo?

Název Respondeo vznikl v roce 2013. Kromě toho, že jsme měli občanskou poradnu a intervenční centrum, chtěli jsme pracovat také s rodinami s dětmi v tíživé životní situaci. Navíc jsme měli spoustu poboček, nejen nymburskou, takže bylo opravdu nutné vše přeskládat a najít název, který jednotlivé služby a pobočky v různých městech zastřeší. Proces trval asi 10 měsíců, vytvářeli jsme různé pracovní skupinky, které přicházely s návrhy, o všem se dlouho diskutovalo, až z toho vzešlo Respondeo (z latinského „odpovídám“)  – název, který zastřešil všechny služby a neobsahoval jméno žádného města.

Velká krize

Ještě před tím, v roce 2011 jste ale měli velkou krizi…

Nedostali jsme hlavní klíčovou dotaci, kterou jsme potřebovali, asi 3,5 milionu korun –  pátrala jsem, proč se to stalo, ale nepodařilo se mi zjistit důvody. Takže jsme v únoru byli v mínusu, sháněli podporu, kde se dalo, a to trvalo až do července. Bylo to dost náročné období, protože jsme nevěděli, jestli peníze ještě dostaneme a jak budeme dál fungovat.

Musela jsem lidem říct, že nemáme na platy. Někdo šel na úřad práce, někdo si našel brigádu, ale nikdo neodešel, všichni to vydrželi. Ve stejném roce jsem se stěhovala, měla jsem doma tříleté a roční dítě, přišla nám inspekce, kterou nezajímalo, že nemáme dotaci, zajímaly ji jenom papíry… Bylo to náročné období.

Jsi moderní žena, co místo rodičovské s malými dětmi pracovala…

Pracovat s malými dětmi šlo jen díky tomu, že tým skvěle fungoval, všichni mě uměli výborně zastoupit a spousta věcí se dala dělat od počítače. S batoletem a miminkem bych nezvládla každý den jezdit do Nymburka. Byla jsem v kanceláři jednou za týden nebo za dva a zbytek věcí jsem řešila z domova od počítače a po telefonu.

Jak se za těch 20 let změnil přístup státu k sociálním službám?

V něčem devadesátky byly lepší – byly víc punk a kreativnější, bylo víc prostoru pro inovaci a tvořivost a tolik se neřešily papíry. Dnes se mnohem víc řeší papíry a standardy, což je na jednu stranu dobře, nicméně naše občanská poradna mnohem dřív, než začal platit zákon o sociálních službách, měla nastavené určité standardy. Inspirovali jsme se občanskými poradnami v Holandsku a v Anglii a mít standardy nám přišlo automatické. V některých organizacích (třeba domovy pro seniory) vypadala péče, dřív než byly nastavené standardy státem, bohužel mnohem hůř než dneska. Takže shrnuto: standardy jsou důležité a potřeba, ale není dobré, že kvůli každé drobnosti potřebuješ tři a více papírů.

Určitě je fajn, že se systémově změnilo financování. Mluví se víc o tom, že je třeba, aby vždy byly peníze na sociální služby, že je špatně, když peníze nejsou. Mluví se o zvyšování mezd pracovníků v sociálních službách.

A co se týče transparentnosti v získávání peněz?

To se určitě zlepšilo, nad financemi a celým procesem získání financí je větší dohled. Města (nejen kraj a ministerstva) se učí, že je normální vyčlenit nějaké peníze na sociální oblast, že je normální k tomu stanovat nějaká pravidla a potom žádosti nějak vyhodnocovat.

Inspirovala tě někdy nějaká jiná organizace? Chodilas někam pro radu?

Účastnila jsem se mnoha různých vzdělávacích kurzů, což mě obrovsky rozvíjelo. Měla jsem tam prostor ptát se na věci, které nešly řešit jen s podřízenými. Přínosné pro mě byly vždy supervize a koučink.

Za těch dvacet let se Respondeo rozrostlo, má více než dvacet zaměstnanců. Napadá tě ještě nějaká služba, kterou bys chtěla vidět v Respondeu? Honí se ti něco hlavou?

Poměrně dlouhou dobu před tím, než jsem Respondeo předala, jsem si říkala, že už nechci rozvíjet žádné nové programy a projekty, spíš bych chtěla vidět, že Respondeo je spokojené a stabilizované. Už nemám žádnou osobní ambici na další rozvoj, nicméně pokud vznikne ta ambice v organizaci, ráda ji podpořím.

Jak letos na podzim oslavíte výročí 20 let od založení?

Rádi bych všechny naše příznivce a milovníky hudby pozvali na koncert české šansoniérky Radky Fišarové „Šansony pro Respondeo“, který bude v kině Sokol ve čtvrtek 12. října od 19.30. V předsálí bude prodejní výstava výtvarných prací studentů středních škol v našem regionu, takže je možné přijít dřív a prohlédnout si obrazy. Studenti zpracovávali dvě témata – „Hrdina všedního dne“ a „Domov jako místo bezpečí“ – souvisejí s našimi službami, protože pracujeme s oběťmi domácího násilí či trestné činnosti a rodinami s dětmi, které se ocitly v nějakém opravdu těžkém životním období. V předsálí se budou hodinu před koncertem pohybovat i všichni naši zaměstnanci, se kterými si zájemci mohou pohovořit. Myslím, že to bude moc příjemná společenská akce.